Dovolím si předpokládat, že znáte televizní seriál Chalupáři. Možná si i vzpomenete, že se odehrává ve vesničce jménem Třešňová. Až potud nic zvláštního. Pokud byste však chtěli tuto obec navštívit, zjistili byste, že vás filmaři tak trochu mystifikovali, protože ve skutečnosti se jmenuje Višňová. Nepodařilo se mi bohužel zjistit, co scénáristy vedlo k této záměně, ale podle dostupných indicií soudím, že to souvisí s okřídleným rčením "Kolik třešní, tolik višní."
Ať už to ale bylo jakkoliv, u obou obcí je na první pohled zřejmé, od jakého stromu je jejich název odvozen. Jak je tomu ale u vesnice jménem Borová? Troufám si tvrdit, že většina lidí by řekla, že od borovice. Proti tomu se ale nabízí zcela logická námitka - neměla by se pak správně jmenovat Borovicová? Odpověď je prostá - ne. Samotné vysvětlení je však mnohem složitější a skrývá se za ním dnes již poměrně málo známý, ale o to zajímavější příběh...
Pinus Bohemia neboli Bor český je název stromu, který by laik označil za borovici. Botanicky vzato je to omyl pochopitelný, protože jak bor, tak borovice (Pinus) je rod rostlin z čeledi borovicovitých. Přesto se tyto dva stromy v mnohém liší. Zatímco borovice se běžně vyskytuje na celé severní polokouli, Bor český je rostlina endemická, což znamená, že roste pouze na jediném místě na světě. Konkrétně na Šumavě a v části Krušných hor.
Od běžné borovice se liší především robustnějším kmenem a protáhlejším tvarem jehlic, které mají jemně načervenalý nádech. Bor je mezi botaniky pověstný svou skromností, se kterou dokáže růst i na zdánlivě nehostinných, skalnatých místech. Pozoruhodná je pak jeho schopnost nalézt si své místo na slunci i přesto, že jej doslova utiskují větší, rozpínavé stromy jako je např. Smrk bavorský (Smrkishe Sudetischen). Bez zajímavosti rozhodně není ani fakt, že pokus o výsadbu mimo jeho přirozenou lokalitu v drtivé většině končí neúspěchem a bor vytržený ze své domovské půdy doslova chřadne.
Širokou veřejnost na tento pozoruhodný strom poprvé upozornili Václav Hanka a Josef Linda a to roku 1817, kdy v Národních listech publikovali článek "Bor český, strom český". Až pateticky v něm vyzdvihli jeho typicky české vlastnosti jako je skromnost, nezdolnost a schopnost odolávat smrkům, šířícím se z Německa. Neméně je zaujal i načervenalý nádech jehlic, který jim připomínal červenou barvu českého lva. Nezapomněli poukázat ani na fakt, že bor ráda vyhledává k hnízdění sova, symbol moudrosti.
Bez nadsázky lze říci, že Hanka s Lindou bor pro národ doslova objevily. V době národního obrození se mu tak díky nim dostalo mimořádné pozornosti celé řady vlastenců, kteří se zasazovali, aby se bor český stal národním stromem.
Nejmilitantnějším byl Jiří Prchal Dubský, vynálezce nosočistopleny, který poukázal např. na protáhlejší tvar jehlic, jež hodně píchaly. Doslova o nich doslova napsal "Píchej své utiskovatele bavorské, Bore ztepilý, píchej. Bohdá tomu nebude, aby český bor ze Šumavy utíkal!". Tuto argumentaci však poněkud zesměšňoval Josef Dobrovský, který prohlásil "...to lépe by se pak za národní strom hodila jakási přerostlá kopřiva. Ta píchá nejen na Šumavě a nejen Němce, ale i další nepřátele národa českého. Těch arci musí býti, když se k takovýmto hovadstvům uchylovati musíme..."
Bez ohledu na tento krajní případ, je zřejmé, že si bor našel i serióznější zastánce a je zastoupen v uměleckých dílech, jejichž hodnota přetrvala do dnešních dnů. Namátkou mohu jmenovat Josefa Kajetána Tyla a jeho písničku, která se stále těší značné popularitě. Ostatně kdo z Čechů by neznal její slova "...bory šumí po skalinách..." Podobně známý je i Nerudův verš "...hroudy, jež nám nohy víže", který připodobňuje endemický bor k člověku, který nedokáže opustit svou rodnou hroudu - "opustíš-li mne nezahynu, opustíš-li mne, zahyneš".
Pod vlivem panslavistů včele s Kolárem se nakonec národním symbolem stala lípa. Logicky poukazovali na fakt, že lípa je národním stromem i u dalších slovanských národů, které se musí semknout a bojovat společně proti germanizaci (podle několika očitých svědků, návštěvníků hostince Pod Kaštanem, Kolár údajně doslova pravil "Bude nás víc, nebudem se bát germána nic. Pár borů nás prostě nevytrhne.."). V literatuře však Kolár nadevší pochybnost uznal výlučnost boru a jeho vzácnost. Viz. verš "...stůj noho posvátná, jsou místa, kam kráčíš..." čímž mínil právě vzácná stanoviště boru českého...
Dnešnímu člověku je toto upjaté vlastenectví poněkud cizí. Tehdejší nesmiřitelné boje se nám zdají malicherné a většinou již upadly v zapomnění. Je však smutné, že v něj upadl i samotný bor. Máme snad jiný strom, kterému kvetou šišky 1. dubna?
zpět na blog