"No jo, holt už nejsem nejzdravější," pravil starý muž, který v čekárně u lékaře usedl na lavičku proti mně a dal se se mnou do řeči. Přesněji se dal za nás do řeči, protože jsem si četl a konverzovat s ním se mi rozhodně nechtělo. Raději jsem si ho nevšímal a doufal, že to pochopí...
"No jo, a to kouření tomu taky moc neprospělo," řekl a podíval se přitom na mne. Slušnost mne donutila zaklapnout knížku a předstírat něco jako zájem.
"No jo, to jsem začal kouřit ve čtyřicátém čtvrtém. To mi bylo jedenáct... To Němci pochytali pět partyzánů a veřejně je popravili. Já jsem se toho jako rodinný příslušník musel zúčastnit... Byl jsem tam se strýcem, který mě přitáhl rukou k sobě a schoval pod svým dlouhým kabátem, abych to neviděl... Všiml jsem si tehdy nevykouřené cigarety, která ležela na zemi a ještě hořela. Zvedl jsem ji a potáhl. Pod tím kabátem to nikdo neviděl..."
Když skončil, měl zcela mou pozornost. Řekl mi něco, co lze bezesporu označit za silný příběh. Těch pár vět stačilo k tomu, aby se ten starý pán v mých očích zcela vymanil z kategorie "další otravný důchodce" a stal se pro mne člověkem, kterého stojí za to si poslechnout.
Hodně se zajímám o historii a zvláště pak druhou světovou válku. Přečetl jsem o ní několik desítek knížek, shlédl bezpočet dokumentů a setkal se i s mnohem silnějšími příběhy. Přesto se tento nepatrný střípek v té záplavě informací rozhodně neztrácí. Naopak má jakousi zvláštní příchuť exkluzivity. Mohu bez nadsázky říct, že to je jeden z nejsilnějších příběhů, které jsem kdy slyšel takto od přímého účastníka... "...chodil jsem pak s otcem na Gestapo, kde se musel hlásit. Až ho pak jednou poslali do koncentráku..."
Dvě letmo pronesené věty, za kterými se skrývají neskutečné, šílené události a emoce, které jsou pro mne zcela nepředstavitelné. Jaké to pak teprve muselo být pro jedenáctiletého kluka... Nevím. Stejně jako nevím, jak skončil tento příběh. Už jej nedokončil. Opřel se o svou hůl, kterou nazýval starou kamarádkou, a pomalu se zvedl z lavice. Ještě než se pomalým krokem vydal na odchod, řekl všem v čekárně "Nashledanou". Dva lidé kývli hlavou, ale jinak mu nikdo nevěnoval pozornost.
"Nashledanou. Rád jsem Vás poznal," rozloučil jsem se s ním a myslel jsem to zcela upřímně...
...když odešel, honila se mi hlavou spousta myšlenek. Přemýšlel jsem, jaký z toho všeho vlastně vyvodit závěr. A popravdě nevím. Možná bych zde mohl lehce pateticky až mravoučně prohlásit, že "bychom měli naslouchat starým lidem, protože jsou to žijící studnice moudrosti..."
Podobně zevšeobecňující pravdy a moudra jsou mi ale nějak proti srsti. A to i přesto, že tento pán je zářným příkladem jejich platnosti. Mám však obavy, že v praxi je spíše výjimkou potvrzující pravidlo. Čistě z hlediska pravděpodobnosti je totiž mnohem větší šance, že otravný důchodce, který se s vámi dá do řeči v čekárně, přestože si čtete knížku, je skutečně jen otravný důchodce, který má málo podnětů a nudí se. Jakkoliv je to smutné, vy jej nespasíte a takové setkání pro vás nebude obohacující, ale jen obtěžující.
Když tak nad tím přemýšlím, je to vlastně hrozně zvláštní. Už jen proto, že tento příběh vůbec čtete. Když se nad tím zamyslíte, tak je téměř nulová šance, že se dva zcela neznámí, zcela rozdílní lidé sejdou v nějaké čekárně a přestože si vymění jen pár slov, bude mezi nimi i něco tak silného...
Ještě zvláštnější je ale to, že jsem to já, člověk o dvě generace mladší, komu dnes budete ochotni naslouchat a kdo tak má reálnou šanci tento příběh vyprávět dál. Bez ohledu na to, jak dobře to udělám, nikdy už to nebude silné svědectví přímého účastníka, ale vždy a jen příběh převyprávěný...
zpět na blog