Noční ticho zasněženého dvora rušila jen vrávorající postava, která se šinula se po vyšlapané cestičce směrem k domovu. Slovo "šinoucí", které obvykle vypovídající o pomalém pohybu vpřed, bylo v tomto případě dosti nadsazené. Jeden krok vpřed, dvě uklouznutí vzad následované spočinutím ve sněhu. Ještě chvíli jsem se tím bavil, ale pak jsem zavřel okno a pokračoval v práci. Asi za čtvrt hodiny jsem znovu vykoukl, abych se podíval, kam se až dostal. Povedlo se mu dojít až ke vchodu domu, kde mu ale došly síly a zůstal sedět. Chvíli jsem jej pozoroval, ale žádnou další aktivitu už neprojevil a pravděpodobně usnul. Sice nerad, ale přesto jsem se oblékl a šel mu pomoci dokončit poslední kroky na jeho strastiplné pouti mrazivou zimní nocí do vyhřátého lůžka.
"Tak co? Zvládnem to spolu?" Mé oslovení jej evidentně probralo. "A ty seš kterej mladej?" Nehodlal jsem dopustit změnu rolí při "výslechu" a neochvějně trval na své otázce. On bohužel také. "Já jsem z vedlejšího vchodu a co ty?," odpověděl jsem. "Já jsem z Poruby," prohlásil. Přestože ke starším lidem samozřejmě chovám úctu, tomuto statnému, zachovale a solidně vyhlížejícímu pánovi v lepších šatech a nejlepších letech jsem prostě tykal. Postupně jsem se od něj dozvěděl, že ve vchodě, u kterého usnul, nebydlí, chce se mu spát a je z Poruby.
"Kde bydlíš?", snažil jsem se získat podrobnější informace. "V Porubě. Víš, kde je Formanka?" Protože se jedná o nedalekou hospodu, bylo jasné, odkud jde, ale nevysvětlilo to, kam jde. Zkusil jsem to tedy jinak. "Máš občanku?" "A ty seš kterej?". "Máš občanku?", trval jsem na otázce. "Já jsem z Poruby". "Máš občanku?", nedal jsem se odbýt. "Zítra..." Je zvláštní, kolika rozmanitými způsoby se dá na tak jednoduchou otázku odpovědět. Následně jsem se od něj ještě dozvěděl, že je trošičku přiopilý, je z Poruby, byl ve Formance a pořád neví "kterej sem". Zapnout zimní bundu si opravdu nemůže, protože je mu v té košili tak akorát, ale pokud mu chci opravdu pomoct, mám ho nasměrovat k baru Manon, protože bohužel neví, kde teď je...
Laskavý čtenář promine, že jsem tento slibně se rozvíjející dialog přerušil, odešel domů a celý příběh nechal za sebe dokončit jiné, zaměstnané ve službách policie. Ti si jej vyzvedli asi o deset minut a dvacet pádů dále, než jsem jej zanechal. Každopádně nebýt toho, že jsem šel náhodou otevřít okno, kdo ví, jak a jak dlouho by se život tohoto muže dále odvíjel...
P.S. O pár dní později jsem jej náhodou potkal na ulici. Ani si mě nevšiml. Je možné, že by nevěděl "kterej sem?"
zpět na blog