Tento článek by se stejně dobře mohl jmenovat „Kapající kohoutek a další opravářská klišé“. Oprava kapajícího kohoutku se z nějakého záhadného důvodu řadí mezi schopnosti, které by měl každý muž zvládat o půlnoci a to ještě levou zadní. Osobně netuším, odkud se to vzalo. Jako muž však mohu bezpečně prohlásit, že se v žádném případě nejedná o záležitost genetickou. Na rozdíl např. od schopnosti orientace v terénu, kterou jsme skutečně zdědili po dávných předcích – lovcích mamutů.
Pohled na pákovou baterii však ve mně - synovi lovce mamutů - nevyvolal zhola nic. Není se ale čemu divit. Není mi znám jediný případ, kdy by archeologové vykopali neandrtálce s francouzákem v ruce. Laicky proto předpokládám, že autor daného klišé vycházel z myšlenky, že se jedná o tak triviální opravu, že na ní nelze nic pokazit. Dovolte mi, abych tento hluboce zakořeněný omyl vyvrátil.
3:41 - přesně tolik trvá instruktážní video na opravu kohoutku, které jsem nalezl na YouTube. Jeho úvodní slova pak zní: „Ačkoli páková baterie vypadá nerozebratelně, dá se poměrně jednoduše opravit.“ Stačí vyjmout kartuš, zanést ji do obchodu a koupit novou. Na toto všechno jsem si vzpomněl jednoho únorového dne těsně před odchodem z bytu, když jsem si uvědomil, že půjdu okolo obchodu s vodovodními potřebami. Měl jsem už na sobě čepici a zimní bundu, ale ty už nemělo smysl sundávat. Pokud celá oprava trvá 3:41, a to včetně titulků, logicky jsem odvodil, že pouhé vyjmutí kartuše budu mít hotovo nejpozději v 1:27.
Vzal jsem ze skříně šroubovák a zručně oddělal krytku na páce. Pod ní jsem měl podle návodu spatřit šroubek, který drží páku na baterii. Mou páku však držela tma. Až světlo z kola odhalilo imbus. Vytáhl jsem imbusový klíč, zasadil ho do baterie a stejně jako opravář na videu jím otočil. Na rozdíl od něj se mi však pouze vytlačil jeho obraz do prstů. Šroub držel. Povolil jsem alespoň šálu a se změněnými otisky našel v nářadí druhou sadu klíčů. Ty již fungovaly podle návodu, takže jsem povolil šroubek a kýváním sundal i páku. Když jsem odšrouboval mosaznou matici, objevila se konečně kartuš.
Tu jsem měl podle slov televizního opraváře snadno vyjmout dvěma prsty a odejít s ní do obchodu. I zde však došlo k určitému rozporu mezi teorií a praxí. Sled mých činností k vytažení kartuše by šel heslovitě vyjádřit následujícími body:
„To tam fakt nedrží nic dalšího. Jenom to tam za ty roky tak zatvrdlo. Klidně to rozmlaťte,“ ujistila mne prodavačka(!), když jsem jí dovyprávěl o svých patáliích. Dokonce jsem své vyprávění doplnil i obrazovým doprovodem na foťáku, ale snímek kartuše stále zapuštěné do baterie jí pouze pobavil. „Až ji budete mít venku, tak mi ji doneste. Já musím vidět spodek.“
Pln úvah o nástrahách kladených do mého života zákeřnými výrobci pákových baterií jsem dorazil domů. Protože jsem stále měl v kohoutku alespoň trochu těsnící kartuš, zapnul jsem vodu a naplnil kýbl a dva hrnce. Nevěřil jsem v tu chvíli nikomu a ničemu a potřeboval jsem se zabezpečit před možností, že můj typ kartuše bude pouze na objednávku za dva týdny.
„No jo, lidi mi to nosí takhle rozmlácené, to je normální,“ ujistila mne prodavačka zhruba o čtyřicet minut později, když jsem před ní vysypal hromádku plastu, kterou jsem kleštěmi vytrhal ze své baterie. Pak se na to ale podívala pozorněji a dodala: „No jo, ale vy jste nevzal spodek...“
„Co že?!“
„No jo. Ta kartuš se vyláme, ale ten spodek tam někdy zůstane. Musíte to vybrat až na kov,“ prozradila mi další instalatérské tajemství. Pak se nade mnou ale smilovala a i z dané hromádky vydedukovala, že to nejspíš bude krátká kartuš. Prodala mi ji a ujistila mne, že až vyndám zbytek té staré, novou tam jen snadno vsunu a mému utrpení bude konec.
„Hrůzný konec je lepší než nekonečná hrůza,“ pomyslel jsem si zoufale, když jsem doma vybral zbytek staré kartuše a dostal se až na kov. Nová, která měla tak snadno zapadnout, nezapadla. Dva výstupky, které vyčnívaly z její spodní strany, zkrátka nepasovaly do dvou dírek v mé baterii. Jako diplomovaného systémového inženýra a informatika mne samozřejmě napadlo použít na oba objekty 3D-scanner a posléze pomocí počítačové modelace zjistit, kde je závada. Nakonec jsem však zvolil řešení jednodušší, byť výrazně trapnější.
„No jo, to je dlouhá, to je jasné,“ řekla prodavačka, když jsem před ni vysypal i poslední zbytky staré kartuše a svého ega. Vyměnila mi kartuš a ujistila mne, že tentokrát už to bude všechno správně. Přestože se mi v hlavě honily depresivní úvahy o poklesu ceny bytu z důvodu nefungujícího vodovodu, byly mé obavy zhola zbytečné. Nová kartuš zapadla stejně jako na videu, které se tak ukázalo být užitečným pomocníkem při opravě pákové baterie. A s odstupem času si k němu dovolím mít vlastně jen jednu drobnou výtku – aby jeho autoři přidali upozornění, že časový údaj „3:41“ není v minutách, ale v hodinách...