Doktor Plzák byl nejen nestorem české sexuologie a psychologie partnerského soužití, ale také jedním z největších nepřátel sentimentu. S oblibou jej přirovnával k "vánočce polité voňavkou samostatně skvělé, dohromady odporné". O Karlu Čapkovi zase bylo známo, že neměl rád patos. Přesto jeho hra Matka končí zcela patetickým gestem, kdy matka strhne ze stěny pušku, podává ji oběma rukama synovi a řekne: "Jdi!" Přestože nejsem až tak zapřísáhlým nepřítelem sentimentu jako Dr. Plzák, zdaleka nejsem ani jeho přítelem. Pokud mi přijde hromadný email se srdceryvným příběhem, kýčovitými západy slunce, andělíčky a koťátky, rovnou jej mažu. Můj vztah k patosu je ale stejný jako páně Čapkův. Stejně jako on si myslím, že některých okamžicích může mít jak patos, tak sentiment své místo a opodstatnění.
Téměř každý den je možné slyšet o lidech, kteří přišli o život při nějaké havárii, přírodním neštěstí, stali se obětí zločinu nebo nemoci. Téměř za každým z těchto příběhů se skrývá obrovské utrpení, které prožívají pozůstalí. Téměř nikdy to ale nijak zvlášť nezasáhne člověka, který takovou zprávu pouze čte či slyší, ale oběť nebo pozůstalé nezná. Přesto jsou příběhy, které se z této kategorie vymykají. Jeden z nich, který na mne osobně velice zapůsobil, bych zde rád uvedl.
Gemmě Hoggové bylo v roce 2008, kdy jí diagnostikovali rakovinu prsu, pouhých 29 let. Velice smutný, ale bohužel také častý příběh. Místo plánovaného stěhování do Francie se tak s celou rodinou přestěhovala pouze do Horley v Surrey, aby mohla být v průběhu šesti měsíční terapie blíže svým rodičům. Na konci léčby jí lékaři s radostí oznámili, že se jim rakovinu podařilo vymýtit a je tedy zdravá. V říjnu roku 2009 se jí ale nemoc vrátila i s metastázami a o tři měsíce později už lékaři mohli jen smutně konstatovat, že trpí vzácnou, agresivní formou rakoviny, která postihuje jen 4% pacientů a se kterou nejde vůbec nic dělat.
V té době jí zbýval necelý rok života, posledních pár měsíců, kdy musela své tři malé děti Isabelle (6 let), Thomase (4 roky) a Jamese (2 roky), připravit na život bez ní. Pro každé své dítě nechala vyrobit polštář, na kterém byla její fotografie s ním a nápisem: "Když se budeš potřebovat pomazlit, vždy jsem tu pro tebe." Sepsala deník svého života, aby její děti věděly, jak jej prožila. Dále založila krabici, kam dala upomínkové předměty a spoustu rodinných fotografií. Všem dětem napsala dopředu narozeninová přání, která tak budou moci dostávat až do svých 21 let...
Je zvláštní, že ve všech článcích, které jsem o tomto smutném příběhu Gemmy četl, byly uvedeny právě tyto věci polštáře, deník, krabice, přání. Tyto věci jsou snadno vyjmenovatelné a uchopitelné. Největší síla příběhu ale tkví mezi řádky a nelze ji slovy zachytit a popsat. Síla emocí matky, která vidí své děti a ví, že je nikdy neuvidí vyrůst. Smutek dětí, jejichž největším trápením by měly být omalovánky a místo toho se musí smířit s nesmiřitelným. Bezmoc jejího manžela Simona, který cítí Damoklův meč visící nad svou rodinou, před nímž není kam uhnout...
Síla emocí toho příběhu tkví nejen mezi řádky, ale také v srdci a vzpomínkách toho, kdo jej čte. Přestože nemám rodinu tak jako Gemma, byl jsem velice stýskavé dítě a představa, že bych měl ve čtyřech letech řešit totéž, co řeší malý Thomas je pro mne nepředstavitelná...
Gemma se svému osudu ještě jednou, na krátkou chvíli, vzepřela a splnila si své poslední přání. V pondělí 20. září 2010 vstala ráno z lůžka a opustila hospic, aby vyprovodila svého syna na jeho první cestě do školy. Zemřela následující noc během spánku, obklopena svými nejbližšími...
Americký psychoterapeut Irvin D. Yalom napsal, že na hřbitovech leží dva druhy mrtvých. Ti první mají hroby zašlé, protože už není nikdo, kdo by o ně pečoval, už není nikdo, kdo by si pod jménem na náhrobku představil tvář člověka. Ti druzí mají hroby s květinami a stále žijí v něčích vzpomínkách. Jen ti první jsou skutečně mrtví. Chci využít toho, že si tuto knížku přečtou živí lidé a je tak šance, že se v jejích vzpomínkách zachová alespoň malý střípek, povědomí o Gemmě Hoggové z anglického Surrey. Možná je to sentimentální či patetické, ale myslím, že si Gemma alespoň tuto špetku života navíc zaslouží...
zpět na ukázky