Martin Horský :: Británie v útržcích novin

29. červenec 2007 nebyl pro Christophera Shawa nejšťastnějším dnem v jeho životě. V papírně, kde pracoval, na něj spadla dvou tunová cívka papíru a ochrnul od pasu dolů. U soudu později vyplynulo, že bezpečnostní předpisy byly v továrně ignorovány a na nebezpečnou situaci, která tak poznamenala Christophera, bylo opakovaně upozorňováno. Christopher tak dostal odpovídající kompenzaci a firma nad to ještě zaplatila tučnou pokutu a právní náklady.

Záměrně jsem zvolil takto do oči bijící příklad, kde nikdo nemůže pochybovat, na čí straně je vina. Ne všechny nehody jsou ale takto očividné a oběti něčí nedbalosti a nezodpovědnosti se musí vyrovnávat s následky nehod, za které mohou asi tak jako Christopher. Viníci zůstávají nepotrestaní, protože představa právních výdajů a značně nejistý výsledek soudního sporu proti velké společnosti spoustu poškozených spolehlivě odradí...

V roce 1995 proto Británie zavedla systém "No win, No fee", což doslovně znamená "Žádné vítězství, žádný poplatek". Jinými slovy poškozený může využít služeb právní firmy, kterou nemusí vůbec platit. Evropská unie pak v rámci prevence již v roce 1989 nařídila, aby byla provedena analýza rizik na pracovišti a byla přijata opatření k jejich odstranění. Obě tato opatření zní jako velice rozumný, dobrý počin. Ne nadarmo se však říká, že dobrými úmysly je dlážděna cesta do pekel.

Tím peklem je tzv. "compenstation culture" což snad lze přeložit jako "kultura odškodňování" či "kultura žalob". Není to úplně přesný termín, ale podstata je zhruba ta, že když se stane i úplná pitomost, je potřeba najít viníka a zažalovat ho o odškodnění...

Příčin, proč se původně dobrá myšlenka doslova zvrhla, je několik. Především jsou to ale právní firmy, které se na soudní spory "No win, No fee" doslova vrhly. V původním konceptu zákona byla zabudována určitá pojistka, ochrana proti neopodstatněným žalobám. Osvobození od poplatků za právníka se totiž nevztahovalo na náklady žalované strany v případě prohry. Představa těchto nemalých výdajů měla spoustu žalujících spolehlivě odradit od nesmyslných sporů. Kdyby ovšem nebylo možno uzavřít tzv. ATE pojistku, která právě tyto náklady kryje. Jít do soudního sporu tak začalo být pro žalující stranu zcela bez rizika.

Také reklama na služby právnických firem byla původně omezena zákonem. Když však došlo k jeho změně, reklama Brity doslova zavalila. "Měli jste úraz? Vyhodili vás z práce? Měli jste dopravní nehodu? Stalo se vám něco během dovolené? Majitel bytu něco neopravil? SUĎTE SE!". V současnosti se na tuto reklamu utratí 40 milionů liber ročně. Novináři pak samozřejmě informovali o vyhraných sporech, kde byly obětem přiznány až neskutečné částky. Reklama ze své podstaty pak upozorňovala především na vyhrané spory a nulové náklady na právníka. O poplatcích hrazených žalované straně v případě prohry se mluvilo jen okrajově nebo právní firmy měly uzavřenou ATE pojistku. Někteří právníci zašli tak daleko, že člověku, který využil jejich služeb a někoho zažaloval, sami zaplatili!

Ve svém důsledku to vedlo ke vzbuzení zdání, že soudit se je normální, morální, snadné, bez rizika a hlavně zdarma! Když za "starých časů" člověk uklouzl na slupce od banánu a přistál na zemi, zanadával si, co je to tam za bor... nepořádek, zvedl se a šel dál. V moderní době to proběhlo stejně, ale jeho další kroky vedly k právníkovi... Ano, toto zní absurdně a zdaleka tak neuvažují všichni Britové. Jenže nevrtalo by vám to při nejmenším hlavou, kdybyste si přečetli, že někdo za stejnou věc vysoudil vaše celoživotní úspory? A takové případy se skutečně staly. Řada žalovaných také raději zaplatila mimosoudní vyrovnání než aby riskovala prohru, přestože zdravý rozum říkal, že to nelze prohrát.

V roce 2006 kontaktoval právnickou firmu pracující na principu "No win, No fee" jistý muž z Bradfordu. Věřil, že má pro ně "velký případ". V ruce měl lékařskou zprávu, která potvrzovala, že utrpěl vážné vnitřní popáleniny. Žalovat chtěl výrobce polévky za to, že jej výslovně nevaroval, že ohřev polévky na teplotu vyšší, než je uvedena v návodu, může vést až k tak tragickému konci.

Slavný proces však skončil dříve než začal, protože mu to právníci rozmluvili. Množství sporů, které mají podobně absurdní nádech, avšak jsou dotaženy do vítězného konce je bohužel nemálo. Vybral jsem teď několik "do očí bijících" odškodnění. Našel jsem je tak, jak vám je předkládám a nemohu tedy vyloučit, že skutečné okolnosti byly složitější. To ale není v tento okamžik důležité. Podstatné je, že takto jednoduše jsou prezentovány a v očích prostého Brita vytváří jasnou rovnici mezi banální nehodou a pohádkovým odškodněním...

• Londýnské muzeum Victoria & Albert zaplatilo 400 liber muži, který si opařil prst o vroucí polévku v muzejní restauraci. To by bylo i pochopitelné, kdyby ovšem poškozený sám nepřelezl do prostoru pro zaměstnance a nepokusil se o její přípravu svépomocí.
• Jistá žena vysoudila 195 000 liber odškodného od svého bývalého zaměstnavatele, díky kterému je její další kariéra v troskách odmítl jí totiž napsat referenci. V té době představovala přiznaná kompenzace zhruba desetinásobek ročního příjmu většiny Britů.
• Někdejší policista George Gilfillan dostal kompenzaci 90 000 liber za trauma, které utrpěl, když viděl umírat ženu. Přesněji řidičku vozu, do kterého on sám vrazil, když jel služebně řešit tísňové volání. Manžel zesnulé pak dostal odškodnění 16 000 liber.
• Michael Sams vysoudil kompenzaci 3548 liber za ztrátu vlastnoručně malovaných obrazů a osobních věcí při stěhování. Pro úplnost by se slušelo dodat, že pan Sams tyto obrázky namaloval ve vězení, kde si od roku 1992 odpykává doživotní trest za vraždu, únos a znásilnění. K politováníhodné ztrátě došlo při přesunu z jedné věznice do druhé.
• Zaměstnanec školy získal od svého zaměstnavatele odškodné ve výši 10 000 liber za to, že vrazil do patníku stojícího mimo pozemek školy.
• Jean Gratton od cestovní kanceláře Airtours obdržel v mimosoudním vyrovnání 1700 liber. Stalo se tak poté, co je zažaloval o náhradu škody za zdravotní újmu, kterou utrpěl během své dovolené. Jak uvedl, tak ho ten kokos, který na něj spadl při opalování, klidně mohl i zabít!

zpět na ukázky