V den nula jsem ze všeho nejvíc nevěřícně pozoroval své vlastní tělo. Přestože jsem byl psychicky (plus mínus) smířen s nevyhnutelným, mé tělo doslova protestovalo. Cítil jsem napětí a nervozitu, která byla mnohem větší než ta psychická. Nevím, jak nejpřesněji ten stav popsat. Snad slovy Jana Wericha "Promiňte, dnes se mi neudělalo dobře". Vůbec jsem tomu nerozuměl, protože jsem do té doby nic podobného nezažil. Mamka, která byla doma, mi podruhé v životě dala nějakou tabletku na uklidnění a pro jistotu mi celé balení přibalila do batohu (pozn. znovu jsem na něj natrefil až když jsem si asi o rok a půl později uklízel. Přestože bylo netknuté, musel jsem ho vyhodit. Prošlo...)
Tolik k úvodu ze života rozených dobrodruhů. Cestou na autobusové nádraží jsem se mohl ještě cítit jako král. Až domů pro mě přijel můj zákazník, který mi přivezl dlužné peníze a následně mě hodil až k autobusu do Londýna. Tam už na mě čekal taťka, který pracoval nedaleko. Když uvážím, že mi pak cestou ještě dvakrát volala kamarádka, aby mě povzbudila, měl jsem pocit, že snad jedu na frontu...
Tolik k úvodu výprav rozených dobrodruhů. "Vždyť o nic nejde. Přinejhorším sedneš ráno na bus a druhý den seš doma," říkali mi všichni a říkal jsem si to i já sám. "Nezapomínej, že nemáš žádnou povinnost uspět. Když to nevyjde, prostě se vrátíš domů. Nikdo Ti nic neřekne," loučil se se mnou taťka.
"Zkus se porovnat s někým, kdo opravdu jede na vojnu. Jak to můžeš tak řešit?" ptal jsem se sám sebe. Cítil jsem se skoro trapně před sebou samým, že to tak prožívám. Když se občas dostanu do podobné situace, kdy něco až moc řeším a prožívám, vzpomenu si na slova naší válečné novinářky Petry Procházkové: "Míra utrpení není objektivně měřitelná." Petra to sice řekla v jiné souvislosti, ale myslím, že to platí i v tomto případě. Odjezd na neurčitou dobu, do nejistoty, zcela naslepo do ciziny je velká událost pro člověka, který měl po svůj celý dosavadní život jistotu stabilního, pohodového rodinného zázemí. Není, myslím, ani moc fér se to snažit srovnávat s nějakým odjezdem na frontu. Navíc v dnešní době se už přeci jen na frontu až tak moc nejezdí...
Další věcí, kterou je potřeba vzít do úvahy, je rozdílná povaha každého člověka. Zatímco někdo je tramp, kterému je jedno, pod kterým stromem večer hlavu složí, pro druhého je problém výlet do druhého města se zajištěným ubytováním ve čtyřhvězdičkovém hotelu. Každý z těchto lidí tak bude zcela stejnou událost prožívat úplně jinak.
"Podívej se na toho a toho. Ten je tam a tam a dělá tam to a to. A ty tady řešíš takovou ptákovinu". I když mi podobnou větu nikdy nikdo neřekl, říkal jsem ji sám sobě. Pokud se takto srovnáváme, je to, myslím, vždy trochu ošidné. U sebe cítíme všechny emoce, obavy. U druhého vidíme ale jen ten výsledek a to, že si třeba prošel tím samým stavem mysli, je nám zpravidla skryto. V takové chvíli si znova vzpomenu na Petru Procházkovou. Válečná zpravodajka, člověk zdánlivě zcela nesrovnatelný. Jenže když jí bylo tolik co mně, žádnou válečnou zpravodajkou ještě nebyla. Tehdy to byla čerstvá zahraniční dopisovatelka Lidových novin, která právě přijela do Moskvy, neuměla pořádně jazyk a její vlastní začátek tak s ní emočně pěkně zacvičil. Kdyby ale o tom všem nenapsala knížku Novinářka na divokém východě, nikdy bych se o tom nedozvěděl a mohl si myslet, jak to pro ni bylo jednoduché a oč je lepší a statečnější. Myslím, že stejně jako v mnoha dalších věcech není ani tady důležité co cítíme, jaké máme emoce a jak věci prožíváme, ale to, jak dokážeme svému strachu čelit a co nakonec uděláme...
zpět na ukázky