Zabíjecí linka neboli "kill" byl vůbec nejzvláštnější částí celé krůťárny. Pokud člověk zrovna nechová králíky a nesleduje televizi, setká se se skutečným zabíjením leda tak o Vánocích u kapra. Tady jsem byl přítomen v podstatě hromadnému vraždění. Přestože se docela dost zajímám o druhou světovou válku, pohled vlastníma očima na zavěšené ptáky, kterým je podřezáváno hrdlo, mě chladným nenechal. Zatímco má učitelka Ann probíhala killem zcela suverénně a nic ji nemohlo ani v nejmenším rozrušit, já osobně jsem byl mladý a neklidný. Toto si, prosím, nepředstavujte jako něco hrůzostrašného, co bych nesnesl a jen silou vůle jsem překonával svou potřebu odtamtud utéct. Pocit vnímaný nejsilněji byla "nepříjemnost". Protože jsem nebyl na něco takového vůbec zvyklý, vyvolávala ve mně celá ta situace emoce, které jsem moc neznal.
Občas se stalo, že nějaký pták utekl při vyndávání z klece a potom pobíhal po místnosti. Na rozdíl od Ann jsem se rozhodně nehnal do toho, abych jej naháněl, chytal a vracel zpátky. Nejhorší ale byla situace, kdy už podříznutý pták, který jel na háku, najednou mávl křídly. Okamžitě jsem běžel za Ann a horlivě jí začal sdělovat, co se stalo, že je porucha v omračovacím zařízení a co se s tím bude dělat. Ann se na mě jen shovívavě pousmála a řekla mi, ať se na ty podříznuté ptáky chvíli dívám. A opravdu, občas některý škubnul křídly. "To jsou nervy. Ty pracují, i když už je mrtvý, ty plašile..." Ann měla pravdu, ale představte si, že mezi těmi jedoucími ptáky musíte docela těsně procházet a ony vám ty mrtvolky najednou začnou šermovat křídly před nosem. A mezi námi, někteří z nich měli interní velikostní označení JUMBO. To v praxi znamenalo, že takový visící pták měl přes metr. Zkuste pak být ledově klidní... Já tedy rozhodně nebyl.
Postupem času jsem si na kill jakž takž zvykl. I tak jsem se mu ale snažil vyhýbat jak to jen šlo. Upřímně jsem se děsil toho, že by Ann onemocněla a na mne by spadla celá její práce. To, co Ann bravurně zvládala s několikaletou rutinou, jsem já bravurně nezvládal a stíhal udělat včas jen část z jejích každodenních úkonů. Jedním z testů byla i kontrola toho, jak dobře se provádí odstraňování vnitřností. To se dělalo tak, že se vzala už vykuchaná krůta, strčila se do ní ruka (ve dvojích rukavicích) a celá krůta se prošmátrala, aby se našly zbylé plíce, játra, ledviny apod. Zatímco Ann se přitom srdečně bavila s ostatními pracovníky, já jsem zkoumal víc to, jak je mi příjemné mít ruku v nějakém ptákovi a hledat v něm plíce...
Dost jsem v té době přemýšlel nad tím, jestli jsem v porovnání s Ann opravdu takový "slabčák", že tak moc řeším takové "ptákoviny". S dnešním nadhledem si myslím, že je to hlavně o zvyku. Kill je něco, s čím jsem se do té doby vůbec nesetkal a nebyl jsem na to nijak připravený. Emoce a pocity, které to ve mně vyvolalo, tak byly, myslím, celkem přirozené. Důležité myslím je, zda se mi dařilo ty pocity zvládat anebo ne. I když jsem se nikdy Ann v rutině nevyrovnal, ke konci už jsem to neprožíval tak jako na začátku. Dá se tedy říct, že jsem to zvládl. Dá se tedy říct, že jsem dobrý, drsný tvrďák... Nedá. Přestože si jistě obdivné povzdechy svých čtenářek plně zasloužím, v praxi jsem pouze potvrdil známé tvrzení, že "člověk si zvykne na všechno". Takže abych to shrnul. Jsem dobrý, od přírody drsňák, ale na ten kill už mne prosím opravdu nedávejte...
zpět na ukázky