Je-li pro Čecha něco v Británii opředeno tajemstvím, pak je to Stonehedge, koupelny se dvěma oddělenými kohoutky a zubař. Pokud se něj kohokoliv zeptáte, zpravidla se dozvíte jediné: "Zajeď si domů. Uděláš si dovolenou a ještě ušetříš." Zkazky, že finanční pokrytí návštěvy zubaře vyžaduje prodat dům, auto a ženu, jsou zkrátka pověstné a lidovou slovesností neustále šířené.
Když jsem se zeptal svého australského šéfa, který žije v Londýně už pár let, jak to tady s tím zubařem vlastně je, pouze odpověděl: "Oh dear! Já nevím. Já tady u něj nikdy nebyl. Ale co vím, tak se tam musí nějak složitě objednávat..." Odvětil jsem, že to zjistím a co by neohrožený bojovník jsem se pln obav vydal hledat dentistu.
Malý domek hned u stanice metra Leyton v sobě skrýval ordinaci, recepci a čekárnu. Když jsem vstoupil a pozdravil, recepční, sestra a doktor na mne svorně upřeli zrak. Vtipně jsem se pronesl: "Tak jak to tady chodí?". Z výrazů jejich tváří jsem následně seznal, že nejenže nepochopili vtipně položený dotaz, ale zároveň přemýšlí, jakým jazykem na ně vlastně mluvím. Zopakoval jsem otázku méně vtipnou formou a dozvěděl se, že mě můžou objednat jako pacienta NHS za tři týdny. Vzhledem k prázdné čekárně, jsem se zeptal, jestli by to nešlo i nějak jinak. "Šlo. Můžeme to udělat soukromě, ale je to dražší. Vypadlá plomba? Nejdřív se na to budu muset mrknout, ale cena je tak od 30 do 60 liber." S touto částkou jsem více méně počítal, takže jsme se dohodli.
Po vyplnění dvou dotazníků na všelijaké choroby a zdravotní problémy si mě pozval do ordinace. Sedl jsem si na křeslo a oddal se osudu. Zřejmě byl přede mnou nějaký dětský pacient, protože podpěrka hlavy mne docela solidně tlačila do zad. Než jsem ale stačil začít protestovat, dalo se křeslo do pohybu a za chvíli jsem už ležel ve zcela vodorovné poloze. Doktor se nade mnou sklonil a začal s kompletní prohlídkou mého chrupu. Co sestře diktoval nevím a radši to ani nechci vědět. Když skončil, podala mi sestra zrcadlo a doktor mi začal přímo ukazovat, co je špatně. Pochopil jsem z toho zhruba tolik, že by bylo dobré si nechat spravit celkem osm zubů. Vzhledem k tomu, že u zubaře jsem byl ani ne před třemi měsíci v Česku, zdálo se mi to číslo poněkud nadsazené. Kolik z toho byly kazy nebo jiné skutečné problémy si nejsem jistý, protože má slovní zásoba v zubařské oblasti je poněkud bezzubá. Protože ale do tohoto výčtu zahrnul i staré dobré amalgámové plomby, se kterými jsem spokojen asi nejvíc, byl jsem klidný. Tímto jej ale nechci nijak shazovat ani stavět do role lakomé Barky, která je ochotna pro libru i zuby vrtat. Pouze mě seznámil se stavem, který podle jeho mínění, není ideální. Nijak mě k ničemu nepřemlouval a hned se dal do opravy mé vypadlé plomby, kvůli které jsme přišel.
Nejprve mi dásně okolo zubu namočil nějakou černou vodičkou. "Že by to čistil?", pomyslel jsem si. Za chvíli jsem ale ke svému překvapení zjistil, že přestávám cokoliv cítit. Takovou anestézii jsem ještě neměl. Pokud mi v Česku vůbec kdy nějaké anestetikum dali, vždy to byla klasická injekce. On to udělal pouhým potřením anestetika po dásních. Celou dobu mi něco povídal svým příjemně uklidňujícím hlasem.
Chvíli jsem počkali než anestetikum začne působit. Neodolal jsem a zeptal se na to, co mě zajímalo od prvního okamžiku, co jsem byl křeslem uveden do polohy ležícího pacienta: "Proč tady máte to letadlo?" Ze stropu totiž visel docela velký model německého letadla z druhé světové války. Když jsem ležel, díval jsem se přímo na něj a jen čekal, kdy se otevře pumovnice. "To je základní otázka mezi bytím a nebytím. A proč ne? Někdo by si tam dal nahou ženskou, já mám rád letadla, tak tam mám letadlo..."
Po této filozofické vložce se dal do práce. Vyvrtal mi zub přičemž sestra neustále odsávala vzduch. Do toho mi pořád něco povídal. Protože jsem se mohl tak leda připitoměle usmívat, tak jsem tak i činil. Zub následně vyplnil a klasickým "dvě hodiny nekousat" se se mnou rozloučil. Na rozdíl od Česka jsem se pak odebral k pokladně, kde jsem zanechal již zmíněných 45 liber. Neodolal jsem a zeptal se, nakolik by mě to vyšlo, když bych se rozhodl pro NHS a počkal tři týdny. "Máte štěstí. Má dneska dobrou náladu a dal vám to celkem levně, takže ten rozdíl by nebyl moc velký. S tím NHS by to bylo za 42 liber..."
Jít k zubaři nebo počkat do Česka? Toť otázka. Pokud to nebolí a jedete za chvíli domů, počkal bych. Pokud ale dostanete zánět, půjdete k zubaři kdekoliv a bude vám jedno co za to zaplatíte, protože ve vašem aktuálním žebříčku hodnot bude na prvním místě něco úplně jiného než peníze...
zpět na ukázky