...být v Londýně nutně nemusí znamenat být úplně pryč z Česka. Se svými návraty co dva až tři měsíce jsem se domů vracel častěji než spousta mých známých, kteří pracovali v Praze či Brně. Vzdálenost z Londýna tak sice tvořila "logistický problém", ale zároveň i mé návštěvě dodávala jakýsi punc výjimečnosti. Není to jen „obyčejný víkend, kdy jsem přijel vlakem z Prahy“. Takový víkend si lze dopřát snadno. Stejně snadno si ale jde říct „příští týden“, takže se návštěva Ostravy neustále odsouvá až jsou z týdnů měsíce. Protože se v případě cesty z Londýna nelze jen tak rozhodnout v sobotu ráno, skočit na letadlo a letět, je potřeba to více plánovat. A plánuje nejen ten, kdo přijíždí, ale i ti, za kterými jede. V praxi se díky tomu domluví a zrealizuje mnohem více setkání. Když jsme od sebe s Hankou bydleli sto kilometrů, viděli jsme se tak třikrát do roka. Po mém odjezdu do Londýna to bylo i pětkrát a zahrnovalo to i vícedenní dovolené. Dá se tak říct, že díky Londýnu se náš vztah s Hankou se zintenzívnil a prohloubil.
Je to vlastně takový zvláštní paradox – "velká vzdálenost sbližuje". Kdybych si to nevyzkoušel v praxi, asi bych byl vůči takovému tvrzení skeptický. Nemůžu to samozřejmě zevšeobecňovat. Ostatně nestalo se mi to u všech vztahů. Pokud ale třeba uvažujete o pobytu v cizině a bojíte se zpřetrhání vazeb, které máte v Česku, je myslím dobré vědět, že něco takového funguje. Navíc se mi několikrát potvrdilo, že i vztah, který se mi na pár let přerušil, se mi později obnovil a byl stejně kvalitní jako před tím. Navíc tam byla i radost ze znovu shledání... Snad tedy není příliš odvážné tvrzení, že (některé) přátelské vztahy jsou trvalky a mohou kvést i když jsou občas zalévané jako kaktusy...
zpět na ukázky